Je obezita volba?

Je obezita volba? Pro někoho se možná bude jednat o snadnou odpověď, ale pokud se zamyslíme nad tím, co všechno k nadváze a obezitě vede, nebude odpověď tak jednoduchá. Nebude to tedy jen jednoduchá volba mezi tím, zda si vyberu nebýt obézní nebo naopak. Nebude tedy platit, že všichni, kteří jdou aktuálně obézní, si toto vědomě zvolili.

Naopak, pokud byste se zeptali 100 lidí, kolik z nich chce být obézní, pravděpodobně všech 100 odpoví negativně. V dnešní době asi není potřeba vysvětlovat potenciální negativní vliv obezity na zdravotní stav. Reálná data z ČR i ze světa ale ukazují, že poměrně velké procento populace má problémy s vyšší hmotností. Konkrétní data ČSÚ pak uvádějí obezitu u 18,5% Čechů, mírnou nadváhou pak trpí 47 % mužů a 33 % žen.

K neadekvátní hmotnosti tedy nevede pouze jedno rozhodnutí, ale spíše série menších voleb z různých oblastí našeho života. Z hlediska jídla jsou to drobné volby typu napiji se vody nebo si raději vezmu slazený nápoj, dám si lehce orestované maso nebo raději smažené nugety, dopřeji si rychlé občerstvení jednou měsíčně nebo několikrát týdně a budu zde volit raději malé hranolky nebo ty velké. Dám si každý den ve 2 hodiny odpoledne ke kávě zákusek, nebo se spokojím s kouskem kvalitní čokolády?

Podobnou volbu ale můžeme zaznamenat třeba i v našem chování. Půjdu si dnes zasportovat nebo raději shlédnu nový seriál? Navštívím páteční party a prospím sobotu nebo raději zůstanu doma a sobotu věnuji turistice? Půjdu dnes ven, i když je mlha a chladno, nebo si raději dopřeji něco dobrého? Opravdu budu spát 7-9 hodin, nebo to zítra doženu energy drinkem?

V reálném životě pak vidíme oba typy extrémů – vysportované jedince, kteří věnují každou chvíli péči o svoje tělo nebo naopak lidi s BMI převyšujícím 40. To, co je dělí, je spousta malých rozhodnutí, která v průběhu dne dělají. Anebo jen toto nestačí?

V roce 1990 provedla skupina vědců zajímavou studii ¹⁾, které se zúčastnilo 12 párů dvojčat (dospělí muži). Tato skupina měla za úkol konzumovat 6 dní v týdnu navíc denně 1000kcal po dobu 100 dní (tedy celkem 84 dnů přejídání). Průměrný přírůstek dosáhl 8,1kg, ale rozptyl byl od 4,3 do 13,3 kg. Rozdíly mezi jednovaječnými dvojčaty však byly malé. Vliv tedy mají genetické faktory – ty mohou ovlivňovat tendenci ukládat energii buď jako tukovou nebo netukovou tkáň a různé další klidového výdeje energie (REE).

Studie z roku 2018²⁾ mimo jiné ukázala, jak velký má právě vliv klidový výdej energie (REE), konkrétně rozdíl mezi sledovanými jedinci. Graf níže ukazuje, jak se lišily hodnoty klidového metabolismu u jednotlivých účastníků:

Tedy člověk napravo pálil o více než 150 kcal denně více než průměr, naopak účastník nalevo o více než 250 kcal méně, než průměr. Tyto osoby tedy mezi sebou měli rozdíl větší než 400 kcal. To může vysvětlovat stav, kdy jedna osoba pravidelně konzumuje o něco více jídla než jiná a toto chování se nijak nepodepíše na její hmotnosti.

Dalším nezanedbatelným faktorem je pak NEAT (habituální metabolismus, běžná denní aktivita , non-exercise activity thermogenesis). Označuje energii, kterou vydáváme na běžné denní činnosti. Tato energie se ale může také lišit, pokud je člověk spíše energický, nebo naopak klidný. Tuto skutečnost prokázala studie z roku 1999. Předmětem byl opět výzkum vlivu přejídání. Studie se zúčastnilo 16 dobrovolníků, kteří konzumovali denně o 1000 kcal více, než potřebovali k udržení hmotnosti. NEAT se ukázal být hlavním prostředkem odolnosti vůči přibírání tuku při přejídání. Rozsah změn NEAT u dobrovolníků byl velký (-98 až +692 kcal/den). Změny přímo v NEAT předpověděly přímo odolnost vůči přibírání tuku při přejídání, tato prediktivní hodnota nebyla ovlivněno počáteční hmotností. Míra zvýšení NEAT může vysvětlit variabilitu přírůstku tuku při přejídání. Proto tedy můžeme vidět lidi, co jí trochu více a jsou hubení a pravý opak.

Rozdíl mezi lidmi je i ve vnímání hladu. Studie z roku 2019 ukázala, jak působí jídlo na různé typy lidí. Pocit ze zasycení ze stravy s vyšším zastoupením sacharidů a tuků byl v průměru obdobný:

Rozdíl byl ale mezi jednotlivými účastníky, jak vnímali pocit zasycení po jídle. Lepší reakce byla u stravy s vyšším zastoupením tuku, rozdíly v pocitu hladu u jednotlivých účastníků byly přesto u obou typů stravy:

Existuje ale celá řada dalších vlivů – léky, vliv neuroendokrinního systém (síť hormonálně aktivních buněk difúzně umístěná v organismu), těhotenství, menopauza, fyzický stav člověka a případné postižení (úrazy, ochrnutí,…)

Obezita ve výsledku vzniká tak, že jedinec konzumuje dlouhodobě více energie, než kolik potřebuje. Pro některé lidi je ale obtížnější udržet vhodnou hmotnost než pro jiné. Nezanedbatelný vliv má i fakt, že se strava postupně stává energeticky bohatší a levnější (zlom vidíme přibližně v 70. letech minulého století). V médiích vidíme také více reklam, zejména na řetězce rychlého občerstvení. Porce se v průběhu několika dekád zvětšily. Zahrnout musíme také sociální faktory – to, co se naučíme v rodině a v okruhu svých známých, Je také prokázáno, že obézní rodiče mají s vyšší pravděpodobností obézní děti. V článku ŠÍŘENÍ OBEZITY V RÁMCI VELKÉ SOCIÁLNÍ SÍTĚ V PRŮBĚHU 32 LET jsem popsal jednu z největších studií, která se zabývala právě vztahy mezi různými skupinami lidí a obezitou. Vliv na hmotnost má také spánek nebo práce na směny (studie na zdravotních sestrách). Jinými vlivy jsou psychika a deprese. Řada lidí řeší krizové situace jídlem.

Odpověď už asi znáte a není tak jednoduchá, jak se mohlo na začátku článku zdát. Do hry vstupuje řada faktorů, které mohou celé úsilí o udržení nebo snížení hmotnosti zhatit. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že tyto faktory známe a řadu z nich můžeme mít pod kontrolou. Pokud se někdo začne více starat o výše uvedené aspekty, zejm. stravu, pohyb , psychický stav a spánek, neměl by mít problém udržet svoji hmotnost v rozumných mezích. Pokud někomu chybí vůle nebo si s informacemi neví rady, je vchodné se spojit s daným specialistou a s jeho pomocí dosáhnout vysněného cíle.

Zdroje:

• Bouchard et al. 1990, The response to long-term overfeeding in identical twins, DOI: 10.1056/NEJM199005243222101
• Danielle M Ostendorf et al., 2018, No consistent evidence of a disproportionately low resting energy expenditure in long-term successful weight-loss maintainers, DOI: 10.1093/ajcn/nqy179
• J A Levine et al., 1999, Role of nonexercise activity thermogenesis in resistance to fat gain in humans, DOI: 10.1126/science.283.5399.212
• Catherine Gibbons et al.; 2019; Issues in Measuring and Interpreting Human Appetite (Satiety/Satiation) and Its Contribution to Obesity, DOI: 10.1007/s13679-019-00340-6
• Inspirace: Jeff Nippard – Why Obesity Is Not A Choice